Aktuální zprávy

Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) a Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMA) ve spolupráci s držiteli rozhodnutí o registraci by Vás rádi informovali o nových opatřeních týkajících se potenciálního rizika neurovývojových poruch u dětí otců léčených valproátem během 3 měsíců před početím.

Ministerstvo spravedlnosti ČR, Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva informovala 29.4.2024 výbor Psychiatrické společnosti o rozhodnutí Evropského výboru pro sociální práva ve věci kolektivní stížnosti proti České republice č. 188/2019, v níž si v prosinci 2019 Validity Foundation – Mental Disability Advocacy Centre stěžovala na používání síťových lůžek v psychiatrické péči v ČR. Mj, i na podkladě vyjádření, které poskytl ministerstvu výbor PS ČL JEP, Evropský výbor pro sociální práva dne 17. října 2023 jednomyslně rozhodl, že Česká republika neporušuje čl. 11 odst. 1 Evropské sociální charty („Charta“), který zaručuje právo na ochranu zdraví, a čl. 4 odst. 3 Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě, jenž zaručuje práva starých osob na sociální ochranu, z důvodu používání síťových lůžek v psychiatrické péči. Česká republika přijala po podání kolektivní stížnosti právní úpravu, která od ledna 2022 používání síťových lůžek v psychiatrické péči zakazuje a je s Chartou v souladu.

Dne 10. dubna 2024 zemřel po těžké nemoci v kruhu rodiny MUDr. et RNDr. Jan Sikora, CSc., emeritní ředitel Psychiatrické léčebny Horní Beřkovice, primář dvou významných pražských psychiatrických ústavů a zakladatel a dlouholetý prezident Společnosti pro biologickou psychiatrii. 

Při této příležitosti je vhodné připomenout psychiatrické veřejnosti jeho hlavní zásluhy a některé životní okamžiky. Jan Sikora v roce 1965 dostudoval Lékařskou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci. V roce 1971 úspěšně dokončil dálkové studium chemie na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho doktorská (RNDr.) disertační práce z roku 1972 pojednávala o metabolismu cyklického adenosinmonofosfátu ve vztahu k psychofarmakům. V letech 1965 až 1969 absolvoval psychoanalytický výcvik v Psychiatrické léčebně Sadská. Psychiatrické atestace I. a II. stupně složil v roce 1968, respektive 1971. V roce 1969 se stal soudním znalcem v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Jan Sikora nezanevřel ani na další psychoterapeutické vzdělání a v letech 1975 až 1982 prošel výcvikem ve skupinové psychoterapii. Mezitím se v roce 1977 vyškolil v akupunktuře. Kandidátská disertační práce Jana Sikory z roku 1985 se týkala specifických vazeb antidepresiv v klinických a experimentálních podmínkách. Své renesančně obsáhlé vzdělání Jan Sikora završil v roce 1995 nástavbovou atestací z dětské psychiatrie. 

Významné bylo působení Jana Sikory v Psychiatrické léčebně (Kuffnerovo sanatorium) v Horních Beřkovicích v letech 1965 až 1994. Během tohoto období se úspěšně propracoval z pozice sekundárního lékaře přes zastupujícího primáře a řádného primáře až na funkci ředitele. 

V následujících sedmi letech pak pracoval jako primář Dětské psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Praha - Motol. Po dvouletém působení v Psychiatrické léčebně v Bohnicích na místě primáře přešel v roce 2003 do soukromé psychiatrické ambulance v Praze, kde setrvával doposud.

Jan Sikora byl dlouholetým členem Psychiatrické společnosti ČLS JEP, České neuropsychofarmakologické společnosti a České společnosti pro biochemii a molekulární biologii. Pravidelně zasedal ve zkušebních komisích u psychiatrických atestací a při státní závěrečné zkoušce v oboru neurověd na 3. lékařské fakultě Univerzity Karlovy v Praze. 

V roce 1994 založil Společnost pro biologickou psychiatrii a byl jejím předsedou až do roku 2007, kdy se stal předsedou čestným. Paralelně byl v letech 1988 až 2007 předsedou Sekce biologické psychiatrie Psychiatrické společnosti ČLS JEP. Jan Sikora byl členem redakční rady časopisu World Journal of Biological Psychiatry a byl členem redakční rady časopisu Psychiatrie.

V letech 2002 až 2006 byl garantem grantové komise pro neurologii a psychiatrii Ministerstva zdravotnictví ČR. Za celoživotní přínos pro psychiatrii mu byla udělena v roce 2012 medaile České psychiatrické společnosti ČLS JEP.

Během svého života sbíral Jan Sikora zkušenosti na řadě významných zahraničních pracovišť (Psychiatrická klinika Karolinska Institutet Stockholm, Rehabilitační psychiatrické centrum Paříž, Psychiatrické oddělení nemocnice U sv. Anny Paříž, Psychiatrické zařízení Haarlem, Psychiatrická léčebna Vídeň, různá psychiatrická zařízení v Terstu a Psychiatrická nemocnice Wasserburg). 

Jan Sikora byl neúnavným pořadatelem a spolupořadatelem celostátních konferencí a sympozií biologické psychiatrie (Luhačovice, Jihlava). Byl editorem mnoha sborníků a suplement z těchto odborných akcí. Jako autor nebo spoluautor publikoval 140 prací v českých i mezinárodních odborných periodikách.

V rámci širších společenských aktivit se angažoval v LIONS klubu, v roce 1994 založil LIONS Klub Praha Hartig. Tento klub financoval mimo jiné výstavbu oftalmologického centra FN Královské Vinohrady v Praze. 

Osobní zájmy Jana Sikory byly cestování a tenis. V psychiatrických šlépějích Jana Sikory, kromě četných žáků a příznivců, jde rovněž jeho dcera. Kromě vědecké erudice byl Jan Sikora známý svým smyslem pro humor, v jeho společnosti se člověk nikdy nenudil. 

Vzpomínáme na Jana Sikoru, bude nám chybět.

Výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP
Výbor Sekce biologické psychiatrie PS ČLS JEP
Výbor Společnosti pro biologickou psychiatrii

24. 1. 2024 PRAHA, Dne 22. ledna 2024 vyšel v Deníku N článek „Zpomalení“ reformy psychiatrie přiznává už i Válek. Co se děje s velkou proměnou péče” (https://denikn.cz/1295402/problemu-s-dusi-enormne-pribyva-ale-reforma-psychiatrie-se-zasekla-zpomaleni-priznava-uz-i-valek/?ref=tit) a rozhovor  „Zavírat lidi do léčeben je zvrácená logika. Patogenní prostředí pacienty deformuje, říká spoluautor reformy” (https://denikn.cz/1291483/zavirat-lidi-do-leceben-je-zvracena-logika-psychiatri-ze-soucasneho-systemu-tezi-rika-spoluautor-reformy/?ref=list). Oba materiály obsahují řadu nepravdivých či zavádějících informací a Psychiatrická společnost ČLS JEP, coby garant reformy, je nucena reagovat. Výbor psychiatrické společnosti se od obou článků distancuje.

V první řadě: pan Pfeifer nikdy nebyl garantem reformy psychiatrické péče coby systémové změny poskytování psychiatrické péče. Jeho názory jsou v mnoha ohledech v rozporu se strategickým dokumentem Strategie reformy psychiatrické péče, která m.j. definuje 4 pilíře péče pro duševně nemocné (ambulantní péče, psychiatrické nemocnice, akutní oddělení všeobecných nemocnic, komunitní péče), neopírá se pouze o komunitní péči. Garantem reformy psychiatrické péče byla a je Psychiatrická společnost. Dr. Pfeifer byl pouze zaměstnán MZ ČR při tvorbě CDZ jako gestor tohoto projektu.

Dr. Pfeiffer popisuje situaci dlouhodobě hospitalizovaných pacientů a části poskytované akutní lůžkové péče – ta je v ČR z důvodu mnoha desetiletí trvajícího opomíjení psychiatrické péče v mnoha případech poskytována ve stavebně zanedbaných pavilonech, s nedostatečným personálním zabezpečením. Stálým cílem výboru Psychiatrické společnosti je změna životních podmínek těchto pacientů. Ta se nezmění bez významných investic do rozvoje služeb pro tuto klientelu (budování personálních i infrastrukturních kapacit jak ve zdravotním, tak v zejména v sociálním sektoru). Nejde však o popis celého systému psychiatrické péče, a rozhovor tak poškozuje dobré jméno mnoha psychiatrických zařízení a služeb, které poskytují moderní respektující péči stovkám tisíc pacientů v ČR.

Role psychiatrů v systému péče v ČR

Psychiatr je klíčový odborník v péči o duševně nemocné, který z titulu své kvalifikace a konečné zodpovědnosti koordinuje využití dalších služeb a vyhodnocení jejich účinnosti a bezpečnosti. Duševní nemoci mají významnou biologickou složku, a proto není možné nahradit plnohodnotně roli psychiatra žádnou jinou profesi ani nelékařským zdravotnickým personálem. Ve svém důsledku by to vedlo k poklesu odborné úrovně péče. Psychiatr ve své roli koordinátora odborné péče spolupracuje s dalšími profesemi multidisciplinárních týmů, vč. komunitních týmů, které poskytují podpůrné a odlehčovací služby.

V ČR je systém péče o duševně nemocné založený na široce dostupné ambulantní psychiatrické péči. Podporujeme rozvoj komunitních služeb pro duševně nemocné, nedokážeme si však představit v rozhovoru předložený scénář, ve kterém, dle zahraničních zkušeností dotazovaného, psychiatr přímo pečuje o méně než 10 pacientů týdně a zbytek času věnuje podpoře týmu. V podmínkách našeho zdravotnictví by došlo k dramatickému poklesu dostupnosti psychiatrické péče, která není plně nahraditelná činností týmu. Vznikající komunitní služba – Centra duševního zdraví –  je v našem zdravotnickém systému určena pro pacienty se závažnými duševními poruchami, kteří vypadávají ze zdravotního nebo sociálního systému a vyžadují vysokou míru zdravotní i sociální podpory. Rozvoj této péče podporujeme, nicméně ostatní pacienti, kterých je většina, profitují z klasické ambulantní psychiatrické péče a Centra péče o duševní zdraví tak nemohou tvořit základní páteř systému psychiatrické péče. Rozvoj sociálních a komunitních služeb je v gesci jednotlivých regionů, ne Ministerstva zdravotnictví.

Psychiatrické nemocnice nevypadávají z procesu reformy, naopak ve změnách v souladu s tzv. modelem vyvážené péče pokračují. Podílejí se na zvýšení dostupnosti akutní péče, specializované péče, rozvoji péče stacionární a nadále provozují některá CDZ. Prlůběžně snižují počet lůžek následné péče, zkracuje se délka hospitalizace, ubývá hospitalizací dlouhodobých. 

Pacientů s nařízenou léčbou (ochranné léčení) není zanedbatelné %, jak je ve výstupu Deníku N uvedeno. Těchto pacientů je cca 10 % ze všech hospitalizovaných pacientů v psychiatrických nemocnicích.

Zavádějící a stigmatizující tvrzení

Ohrazujeme se vůči tvrzení o dostatku psychiatrů a dalšího odborného personálu a o jejich neefektivním využití. Dle kalkulace Strategie reformy psychiatrické péče z r. 2012 je pro zajištění všech potřebných služeb v ČR třeba 25 psychiatrů na 100 tis. obyvatel. V současné době je dle ÚZIS v ČR cca 1230 úvazků psychiatrů, což je naprosto nedostatečný počet k zajištění základní psychiatrické péče, natož k rozvoji dalších služeb, po kterých voláme. Stejně tak je zavádějící tvrzení, že je dostatečný počet personálu v psychiatrických nemocnicích. Ty v současné době z velké části poskytují akutní péči, avšak v oficiálním režimu následné péče, což znamená, že personální zajištění této péče je hluboko pod potřebami péče akutní. Z tohoto pohledu je alokace psychiatrů v psychiatrických nemocnicích “velmi efektivní”, neumožňuje však často moderní individuální péči. Výbor PS proto prosazuje přechod dalších částí psychiatrických nemocnic do režimu akutní lůžkové péče, která však vyžaduje 4x vyšší personální obsazení, než je v současné době k dispozici – a to vyžaduje dlouhodobé budování kapacity odborného personálu. To však zcela nevylučuje určité organizační rezervy, např. zbytečné spotřebování psychiatrických kapacit pro sociální péči, která není k dispozici, nebo potřebu lepšího zajištění akutní ambulantní péče apod.

Výbor se ohrazuje vůči stigmatizujícím postojům k profesi psychiatrů, resp. dětských psychiatrů, vůči tvrzení o jejich zištných zájmech, ale i vůči stigmatizaci léčebných přístupů v psychiatrii, zejm. elektrokonvulzivní terapie.

Výbor podporuje deinstitucionalizaci dlouhodobě hospitalizovaných pacientů, upozorňuje však, že základní brzdou tohoto procesu je nedostatek sociálních služeb pro tuto klientelu, ať už komunitních nebo rezidenčních. Vznik těchto služeb a jejich financování je v gesci krajů, obcí, resp. MPSV. Je proto nepatřičné vytýkat nečinnost v této oblasti resortu zdravotnictví. V rámci možností zdravotnictví, resp. psychiatrické péče, dochází ke kontinuální práci na humanizaci podmínek pro tyto pacienty v podmínkách psychiatrických nemocnic.

Výbor Psychiatrické společnosti podporuje rozvoj dalších typů péče, zejména krizových služeb a akutní psychiatrické péče, ochranného léčení, psychoterapie aj. a spolupracuje s MZ na přípravě projektů, které je mají podpořit.

Výbor podporuje multidisciplinární spolupráci v péči o duševní zdraví, rozvoj akutní psychiatrické péče a humanizaci podmínek poskytované péče. K tomu je nutné zajistit dostatečné finanční a personální kapacity z národních zdrojů, nelze spoléhat na dlouhodobé financování z evropských projektů.

Psychiatrické služby, zejména ambulantní a akutní lůžková zařízení, jsou v současné době pod tlakem velkého nárůstu potřeby odborné péče, zejména mladých lidí. Je nesporně vhodné pro tuto klientelu budovat krizové a komunitní sociální služby, bez dostupnosti dostatečné kapacity odborné psychiatrické, resp. psychoterapeutické péče však nezajistíme pro tuto skupinu adekvátní moderní léčbu, kterou v této fázi rozvinutých duševních potíží již potřebují.

V rozhovoru s dr. Pfeifferem je následující pasáž: „Tak samozřejmě Opařany, ty už měly dávno zmizet. (V této léčebně Pfeiffer začínal jako řadový psychiatr. Léčebna měla být zavřena v roce 2021, kdy omezila kapacitu, služby místo ní měla zajišťovat českobudějovická nemocnice. K tomu ale nedošlo, léčebna naopak byla posílena o další lékaře, pozn. red.)”

I v této pasáži jsou zavádějící informace. DPN Opařany je přímo řízená organizace a v žádném zřizovatelem (tzn. MZ) schváleném transformačním plánu nebylo uvažováno o uzavření této nemocnice v době, kdy je naprostý nedostatek péče o děti s duševním onemocněním. Navíc, DPN Opařany je jediným lůžkovým zařízením v Jihočeském kraji a pro některé nejzávažnější pacienty poskytuje péči celorepublikově. Svou kapacitou 60 lůžek, jedinečným zázemím pro terapie, pohyb v přírodě a vzdělávání se profiluje jako moderní, multidisciplinárně orientovaná nemocnice. Pan Pfeiffer v DPN Opařany působil začátkem osmdesátých let dva měsíce na náhradní vojenské službě. Tuto zkušenost s aktuálním stavem nelze naprosto srovnávat. Nemocnici, u které by tedy chtěl, aby zmizela, má jen ve své, patrně časem zkreslené, fantazii. To je mimo jiné vidět i v tom, že pro psychiatrickou nemocnici nadále používá zastaralý název léčebna.

Výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP tímto žádá Deník N, aby nepravdivé skutečnosti v obou materiálech uvedl na pravou míru, případně aby tuto reakci publikoval v rámci práva na odpověď dle tiskového zákona. Jsme velmi rádi, že se tématu reformy psychiatrické péče věnuje mediální prostor, apelujeme však na to, aby tak bylo činěno na základě relevantních, pravdivých a nezavádějících informací a nestigmatizujícím způsobem.

Výbor PS ČLS JEP

DOKUMENT

Stanovisko výboru Psychiatrické společnosti ČLS JEP k možnostem kontroly zdravotního stavu žadatelů/držitelů zbrojního průkazu v rámci aktuálně platného zákona 229/2016 sb.

Výbor Psychiatrické společnosti ČLS JEP se zabýval možnostmi kontroly zdravotního stavu žadatelů/držitelů zbrojního průkazu v rámci aktuálně platného zákona 229/2016 sb. a shodl se  na tom, že v oblasti psychiatrické péče mnoho možností k efektivním a smysluplným změnám není.

Hlavní pravomoce spočívají v rukách praktických lékařů,  kteří znají důkladně osobní anamnézu svých pacientů, jak se jejich zdravotní stav mění v čase, mají přehled o jejich životní historii a o tom, kdo je držitelem zbrojního průkazu (ZbP). Dostávají zprávy  z vyšetření od lékařů specialistů. Pokud mají o zdravotním stavu držitele ZbP pochybnosti, posílají jej k odbornému vyšetření. Pokud si nejsou jistí,  u kterých odborných lékařů se jejich pacient  léčí, mohou v lékovém záznamu zjistit, jaké léky dotyčný užívá.

            V ČR je přes 300 tisíc držitelů zbrojního průkazu, není kapacitně  možné každého psychiatricky  vyšetřit. Jednorázové psychiatrické vyšetření nemusí případnou duševní poruchu odhalit, vyšetřovaný se bude snažit své eventuální obtíže zakrýt. Navíc pachateli většinou nebývají pacienti s duševním onemocněním ve vlastním slova smyslu, ale bývají to lidé s narušenou osobností, s patologickými povahovými vlastnostmi, kteří nejsou objektem psychiatrické péče.

V rámci prevence je podstatná společenská kontrola, aby držiteli ZbP nebyli lidé,  kteří opakovaně páchají různé přestupky, výtržnosti, řídí nezodpovědně či pod vlivem alkoholu, impulzivně jednají.

            Dle zákona  o zbraních 229/2016 kterýkoliv lékař,  který má u svého pacienta podezření na ztrátu způsobilosti držet zbraň, se může dotázat krajského ředitelství Policie, zda je  držitelem ZbP a tuto skutečnost má povinnost oznámit praktickému lékaři, v případě nebezpečí z prodlení přímo Policii.

Z těchto důvodů se nedomníváme, že by povinnost každého žadatele/držitele zbrojního průkazu podrobit se psychiatrickému vyšetření byla reálně možná a přínosná ke zvýšení bezpečnosti v naší zemi.

V Praze dne 11.1.2024

DOKUMENT

Dne 7. prosince 2023 se v Poslanecké sněmovně PČR uskutečnil kulatý stůl zástupců zdravotních a sociálních služeb k tématu nadužívání psychotropní medikace u lidí s mentálním postižením. Setkání zorganizovala vládní zmocněnkyně pro lidská práva Mgr. Klára Šimáčková Laurenčíková a předseda Výboru pro sociální politiku Poslanecké sněmovny PČR MUDr. Vít Kaňkovský. Zúčastnili se náměstci MZ a MPSV, zástupci sociálních služeb a stejně tak zástupci služeb psychiatrických. Za ty byli přítomni lékaři PN Opařany, PN Bohnice a za výbor PS dr. Vaněk a dr. Šilhán.

Jednání zahájil redaktor Petr Třešňák jako zástupce iniciativy #netlum, která si klade za cíl právě změnu přístupu k medikaci pacientů s mentálním postižením. Pan Třešňák představil výsledky průzkumu, který v rámci iniciativy realizovali za pomoci ÚZIS. Na základě dat, která měli k dispozici, identifikovali necelých 63.000 pacientů s dg. mentálního postižení, z nichž 40 % vykazovalo chování náročné na péči a 37 % užívalo antipsychotika. Z osob užívajících antipsychotika 80 % netrpělo dle dat ÚZIS psychotickým onemocněním. Poukázali pak na to, že ve srovnání s ostatními rozvinutými zeměmi jsou takové počty neúměrně vysoké, protože většinová praxe směřuje k výraznějším využití nefarmakologických postupů. Přivítali proto možnost diskuze zvl. se zástupci psychiatrické obce k možnostem zlepšení situace v této oblasti, mj. proto, že tato skupina pacientů často není schopna sama hájit své potřeby a zájmy. Navrhli mezi možnostmi zlepšení mj. zpracování doporučeného postupu léčby, zařazení tématu do postgraduálního vzdělávání psychiatrů a možnost vzdělávání stávajících praktikujících lékařů.

V následné tříhodinové diskuzi ze strany zástupců psychiatrů zazněly dílčí výhrady k metodě a argumentaci, neboť počet osob s mentálním postižením je jistě vyšší, než odpovídá informacím získaným z ÚZIS, kde jsou registrování pouze pacienti, kteří z nejrůznějších důvodů – nejčastěji problémového chování – přišli do kontaktu se zdravotnickými službami, a tedy procenta léčených pacientů budou nižší. Stejně tak většina přítomných poukázala na neúměrný důraz proti použití antipsychotik, která jsou jednak v dnešní době bezpečnější než v minulosti, ale navíc jsou podávána off-label široké skupině psychiatrických pacientů bez mentálního postižení. Což ovšem nezpochybňuje některé problémové oblasti, např. vysoké dávky psychofarmak podávané u těchto pacientů nebo využívání medikace jako jediné a první intervence u problémového chování. Za PS společnost jsme vyjádřili připravenost se tématu dále věnovat a podpořit tvorbu doporučeného postupu i edukaci odborníků. Psychiatři jistě ochotně rozšíří své povědomí o moderních postupech léčby, aby výsledky jejich odborné činnosti byly co nejlepší. Problém však primárně začíná před návštěvou psychiatrických služeb, protože farmakologická intervence je často očekávána nebo vyžadována samotnými pečovateli pacientů, ať již se jedná o rodiny či instituce. Nejpřímější cesta ke snížení počtu medikovaných pacientů tak směřuje především přes vyšší kompetence pečovatelů a rozvoj edukačních služeb pro ně, protože nemedikovaní zůstanou ti pacienti, kteří nebudou potřebovat psychiatrické ošetření. Což vůbec nevylučuje, že i mezi psychiatrickými přístupy je co zlepšovat, všímat si excesivních farmakologických intervencí, zvažovat za příznivých okolností jejich redukci, používat léky s příznivějším terapeutickým profilem aj.

Každopádně zajištění lepší péče pro tuto skupinu pacientů předpokládá také její lepší finanční ohodnocení. Nefarmakologické postupy vyžadují jednak zájem a ochotu je aplikovat, stejně tak ale  více personálu pro péči o pacienty a jejich proškolení k analýze potřeb pacientů, ať už ve zdravotní či sociální oblasti. O možnostech prioritizace této obtížně se bránící skupiny pacientů a rozvoji služeb pro ně v oblasti ambulantní a akutní i následné lůžkové péče se věnovala závěrečná část diskuze, na níž naváže další setkání v příští roce.